Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 14.5.
Bonifác
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Škola - základ objektivity
Autor: Honzíček (Občasný) - publikováno 26.9.2009 (16:43:35)
I

„A tak, prosím, nezapomínejte, milí studenti, že až budete svým žáčkům – ať už na základních či na středních školách – vykládat dějiny, musíte zůstat OBJEKTIVNÍ,“ moudře konstatoval pan docent a při pronášení svých laskavých slov se potutelně usmíval.
Tím seminář skončil a Fanda si mohl začít balit pět švestek a rychle zmizet z fakulty a zalézt do pátého patra vědecké knihovny, kde ho nebude otravovat žádný perspektivní student či do nekonečna žvanící docenti a mistři nad mistry. Ovšem, jak už tomu bývá, pakoval se příliš pomalu a pan docent si ho i přes svou stále silněji se projevující roztroušenou sklerózu dokázal všimnout a gestem mu naznačil, aby byl tak hodný a počkal, až všichni ostatní kolegové odejdou, že mu chce sdělit něco enormně zajímavého.
Určitě bude žvanit o té zítřejší praxi, pomyslel si Fanda. Měl krásné příjmení: Učenlivý. Jaké kontrasty dovede vytvořit náhoda…
Když už všichni vylezli z místnosti a briskně se přemístili k učebnicím (zkoušky jsou již za rohem – za pouhé dva měsíce!!!), začal pan docent s mistrností jemu vlastní líčit Fandovi vše, co měl na srdci: „Tak nezapomeňte, Františku, že zítra máte tu praxi. Půjdu se na vás podívat a věřím, že všechno proběhne v klidu. Víte, že se občas neovládnete a váš původní záměr vést hodinu ryze profesionálně se zvrhne v nepochopitelný pokus o změť neformálních debat se žáky, kteří vám tykají, protože na ně působíte jakožto osoba neautoritativní a přespříliš přátelská. Pamatujte, že kázeň musí být.“
Fanda Učenlivý si vzpomněl, co mu pan docent říkal před měsícem. Znělo to asi takto: „…nezapomeňte, Františku, že zítra máte tu praxi. Půjdu se na vás podívat a věřím, že všechno proběhne v klidu. Víte, že se občas neovládnete a váš původní záměr vést hodinu ryze profesionálně se zvrhne v nepochopitelný pokus o změť neformálních debat se žáky, kteří vám tykají, protože na ně působíte jakožto osoba neautoritativní a přespříliš přátelská. Pamatujte, že kázeň musí být…“ Co měl František dělat?
„Víte, pane docente, my všichni tady tak trochu hrajeme divadlo a…“
„Prosím vás, nezačínejte s tím zase,“ vpadl mu do řeči agilní docent, avšak pořád si zachovával rádoby přívětivý výraz. „Nevyprávějte mi zase o tom, jak vás obtěžuje pobyt na akademické půdě. Dám vám radu. Přestaňte číst toho prasáka Klímu a to hovado Bukowského, odložte na chvíli neuskutečnitelné nietzschovské vize někam do kouta a začněte myslet na váš praktický život. Udělejte to pro mne, Františku…“
Má vůbec cenu těmto ARGUMENTŮM odporovat? Fanda se už viděl, jak sedí v knihovně, poklidně listuje oblíbenými knížkami a… Jistě, i tam se občas objeví nesmírně zapálení studenti plní entuziasmu. Jednou si takhle František Učenlivý četl několikero básní, přičemž do svého notýsku zaznamenával určité postřehy, které všelijak poslepoval a vytvořil dozajista nesmrtelnou báseň s velkým B.
Jak byl v té své grafomanské euforii, ucítil za svými zády čumící lidské monstrum. Prudce se otočil. Spařil hocha jménem Jiří Bukvice. Bukvice se rád posmíval(a) idiotům s idiotskými jmény, tuhle se mu(jí) například nezdál chlápek Hugo Ventil. Jinak byl(a) po stránce historicko-vědecké tuze erudovaný(á) a neméně fundovaný(á), vždyť kdo by pohledal většího odborníka na dějiny českých bitev?
„Co to čteš?“ optal se Jirka Fandy. „Určitě děláš na český dějiny, cóóó?“
Kurva, zaklel potichu František, doteď mne tu nikdo nebuzeroval a teď tenhle magor. Ovšem zatvářil se krajně přívětivě, pozvolna zavřel svůj poznámkový bloček, vzal do rukou knihu básní a ukázal Jirkovi její obálku. Stálo tam: G I N S B E R G – KARMA MODRÁ, ČERVENÁ A BÍLÁ.
Jiří Bukvice se tvářil(a), jako by všechna ta písmenka viděl(a) poprvé v životě. Jo, takhle kdyby měl Fanoušek v rukou záživnou bichli Dějiny Mongolů nebo srdceryvnou příručku Po stopách starých Papuánců, to by bylo jiné kafe. Ale G I N --- co???
Jirka byl machr na přesné datace. Dokonce se o něm říkalo, že krom mnohého také velmi dobře ví, kdy byla bitva u Prdele.
„Šestnáctého září sedmnáct set čtyřicet dva!“ odhadl bystře Jiřík Františkovy myšlenky.
„Seš hodně dobrej, Jirko,“ pokyvoval hlavou Fanda. Měl pocit, že nadešel čas, aby jeden z nich z tohoto místa odešel.
„Františku…“
Franta už vstával, nejprve chtěl jen tak chodit mezi regály…
„Františku…“
…a potom se rychle vytratit.
„Františku, vy mě VŮBEC neposloucháte!“ zakřičel pan docent na Fandu.
„Promiňte, pane docente, trochu jsem se zamyslel.“
„Tak nezapomeňte, Františku, zítra ve tři čtvrtě na osm před školou.“
„Jasně…Chtěl jsem říct ANO.“
Konečně dědek odešel. Franta stál uprostřed prázdné učebny jako vůl. Bleskově hodil na záda batoh a vypařil se z fakulty.

II

Existuje velmi málo míst, kde má člověk klid, a přesto se necítí osamělý. Prvorepublikové pravidlo hovořící o tom, že člověk je tvorem společenským, bylo v době života Fandy Učenlivého dost mimo. František byl mnohem radši, potkal-li neznámou lidskou existenci než někoho, koho znal. Čím známější ksicht, tím větší nuda. Fandovi byla sympatická indická filozofie, ovšem nikdy se nechtěl pustit do soustavného meditování a totálního odpoutání se od vnějšího světa. Ocital se na hranici mezi zálibou v každodenních ratolestech, k nimž patřila pokud možno soustavná konzumace alkoholu, a touhou po dosažení blahobytu ve Věčnosti.
V půl šesté se již odebral z knihovny do místní putyky. Bylo tam zakouřeno a vůně jídel se mísily s pachem prdů a říhanců. František usedl do kouta a rozevřel noviny, které si vzal zadarmo v knihovně. Přišlo mu, že většina článků představuje pouze jakousi grafomanskou onanii lidí, kteří si říkají NOVINOVÍ KOMENTÁTOŘI. Každý ví vše a každý ví nejlíp, a když si laskavý čtenář tohle všechno přečte, zjistí, že má z toho všeho v hlavě akorát sračku. A jelikož si byl Fanda stoprocentně jist, že má OPRAVDU v hlavě sračku, řekl si, že horší už to být nemůže, a poručil si pivo.
Chtěl se na to zítřejší ráno kapánek namazat. Věděl, že ho žáci z osmé A milují. Přestože chodil pouze na praxe a ještě nebyl takovým učitelským kalibrem jako starší kolegové, magistři, doktoři, docenti a profesoři, došlo mu záhy, jak důležité je se ze sebe neposrat. Už o tom napsal spoustu povídek, které zatím hnily v šuplíku. Nevěděl, kam jinam své texty umístit. Byl příliš málo vtipný na to, aby ho otiskli v pokleslém humorném měsíčníku, příliš málo kultivovaný, aby ho mohla propagovat samozvaná literární aristokracie, a příliš málo filozofický, aby se vyšvihl mezi nadějné HLEDAČE NEJOBJEKTIVNĚJŠÍCH Z NEJOBJEKTIVNĚJŠÍCH PRAVD. Co s ním? Uměl hovno.
Objednal další korbel, když najednou viděl, jak k němu přicházejí tři spolužačky ze semináře.
„Myslely jsme si, že tu budeš, hi hi hi…“
O Fandovi již nějakou dobu kolovaly zprávy o tom, že rád chlastá. Co měl jiného dělat? Byl přeci na univerzitě.
„Ahoj.“
„Máš tady volno?“
„Jasně.“
„Česnačku a kofolu,“ řekla Alice číšníkovi.
„A co vy, dámy?“ obrátil se pan vrchní na Helgu a Oxanu.
„Mně kofolu a česnačku,“ řekla Oxana.
„A mně česnačku s kofolou,“ pravila Helga.
Franta se zasmál, až mu pěnivé peřeje vjely do nosu. Odložil půllitr a vysmrkal se do papírového kapesníku.
„Jak se máš, Fando?“ optala se Alice.
„Momentálně fajn, piju pivko.“
„Nemáš zejtra náhodou praxi?“ vytřeštila oči Helga.
„Jo.“
„Tak to moc nepřeháněj. Posledně ses tu ožral tak, že jsi během odchodu z hospody předvedl unikátní parakotoul na dlažebních kostkách.“
„To už ani nevím,“ ušklíbl se František.
„Měl by sis najít nějakou holku,“ zafilozofovala Oxana.
„Holka je práce na plnej úvazek,“ uvažoval nahlas Fanda, „bere ti tolik času a tak tě pohltí, že z toho akorát zcvokneš. Jenom užírá a užírá. Ten občasnej šuk za to nestojí.“
„Ty seš hnusnej!“ vykřikla Helga.
„Teda lépe řečeno,“ nenechal se odradit František, „dokud je kluk mladej, tak se trápí. Když zestárne, vyleze mu pupek, utvoří se mu druhá až třetí brada a přibere dvacet a víc kilo, pak je mu to všechno u prdele. Jenže to už je pozdě.“
„Zobecňuješ,“ zahlaholila Alice. „Copak jsi nikdy nepotkal takovou, která by tě – jak ty říkáš – neužírala a neblbla ti hlavu?“
„Vždycky je to takovej citovej výplach. Vy holky vůbec nevíte, jak si to někdy my chlapi berem. I když vypadáme třeba jako tvrďáci a chováme se tak, při pomyšlení na promarněný vztahy měknem jako blbouni…“
Franta na chvíli přerušil konverzaci se slečnami u stolu a šel se vymočit. Na záchodě pohlédl do mušle a promluvil na autora těchto stránek: „Hele, ty blboune, proč mi cpeš do huby sérii vět, které bych nikdy nevyslovil? Proč z toho děláš takovou puberťáckou bramboračku?“
„Jsem grafoman,“ odpověděl mu pisatel těchto stránek. „A jako takový si s tebou můžu dělat, co chci, mám tě pevně ve své moci. Zatím se neboj, seš teprve v prvním levelu, máš tři piva. Až budeš trochu víc na sračku, osvobodím tě.“
„Tak to tedy děkuji mnohokrát,“ zakončil Franta rozhovor, šel si umýt ruce a vrátil se ke stolu. Všiml si, že mu holky objednaly čtvrtý korbel. Děvky, pomyslel si.
Alice, Helga a Oxana papaly česnačku a neustále dokola opakovaly, jak je to strašně vostrý.
„To je vostrý,“ řekla Alice.
„Strašně vostrý,“ řekla Helga.
„Příšerně ostré,“ řekla spisovně Oxana.
Proč jste si to teda dávaly, vy kundy, pomyslel si František. To byl jeden z důvodů, proč se na všechny vztahy už dávno vysral.
Pak se holky napily kofoly.
„Je tam nějako moc bublinek,“ řekla Alice.
„Debilní bublinky!“ zaklela Helga.
„Hele, holky, nezdá se vám, že je v tý kofole nějako moc bublinek?“ zeptala se Oxana.
Alice a Helga souhlasně kývly.
Fanda věděl, že se bude muset opít, jinak to nepřežije. Za chvíli stál před ním pátý kousek. Ten syčák grafomanskej mi po třech pivech řekl, že jsem v prvním levelu. Že bych zase skončil na devíti kouscích? Každopádně to pro mě není nic nového. Zvítězím nad svým vlastním tvůrcem a basta!
Holky konečně dojedly česnačku a dopily kofolu.
„Tak co, zvládnem ještě jednu?“ optala se Alice.
Vhozené rukavice se chopila Helga, když rázně řekla: „Jasně!“
„Já teda taky ještě jednu kofolu urazím,“ stála na svém Oxana.
Franta vypil pátý korbel skoro na ex. Sice mu potom malinko zapískalo v uších, přesto ovšem levým uchem zaslechl Helgu, jak se naklání k Alici a šeptem jí říká: „To je ale prase…“
František se nechtěl dostat do konfliktu, tak držel hubu a naznačil výčepnímu, že chce šestého pivsona.
„Na to pivo si vyděláváš sám, nebo ti to platěj rodiče?“ vytasila se Oxana s VELEDŮLEŽITOU otázečkou.
„Oboje,“ učinil kompromis Fanda. Za pár vteřin stál před ním škopek a holky dostaly kofolu. Díky Ti, Pane Bože, že jsi mně přidělil nesmírně rychlou obsluhu! Ještě čtyři piváky a budu spát doma…
Holčiny viděly Fandu, jak civí do stropu. Mávly nad jeho zoufalstvím rukou a začaly si povídat o dětech, jak jsou roztomilé, když jdou s mladými maminkami takhle po ulici a bla bla bla…
František vypil na jeden lok půlku šestého piva. Takovou žízeň neměl ani na posledním půlení dějepisářů. Vzpomněl si, že kdyby tam tehdy nebyl alkohol, stála by ta slavná akce za prd.
Poctivě nakropený odkráčel na záchod. Znovu se zadíval do mušle a opět spatřil autora těchto stránek. „He, ty mě chceš dnes opít, co?“ zašklebil se Fanoušek.
„Jak jsi to uhodl?“
„Vidím do tebe!“
„Aha.“
„Abys věděl, nelíbí se mi, že z těch holek děláš krávy.“
„A nejsou snad?“
„Dobře, dobře. Alice, Helga i Oxana jsou možná krávy, ale ty to tak děláš u VŠECH holek a ve VŠECH povídkách!“
„Není pravda.“
„Tak jo, možná v těch rádoby filozofickejch pojednáních se tváříš jako takovej vypravěč V UVOZOVKÁCH nad věcí, ale jinak? Vždyť si nevidíš do huby a jenom si něco nalháváš. Tak to přece není. A psát hovadiny umí každej.“
„Souhlasím.“
„Souhlasíš, a přesto to děláš?“
„Jo.“
„Tvá grafomanie je zřejmě nevyléčitelná.“
„Jo.“
„Takže tohle pivko vypiju a ještě mi umožníš další tři?“
„Jistě.“
„Víš, že zítra vyučuju…“
„Prosím tě, už seš jako ty holky.“
„To jsou tvoje holky.“
„A ty chceš bejt jako ony?“
„Serem na to, přece se hlavní postava povídky nebude hádat s jejím autorem.“
„Přesně, Fando, to by nemělo smysl.“
Franta se vykašlal na mytí rukou a vyšel z toalety. Všiml si, že holky se už chystají platit.
„Co blázníte?“ zakroutil hlavou Fanda.
„Musíme se ještě učit, víš,“ pravila Alice.
„Jo, učit,“ přikývla Helga.
„Tak. Učit,“ neprojevila jedinou známku nesouhlasu Oxana.
„Tak si ještě něco dejte, já vás zvu,“ řekl František. „Autor této povídky mi totiž dnes věnoval nevyčerpatelný balík peněz.“
„Jakej autor povídky?“ zeptala se Helga.
„Kdo to je?“ nechápala Alice.
„Co to je za povídku?“ podivila se Oxana.
„To neřešte…“
„O CO JDE?!“ zvolaly všechny tři dívenky.
„Tak dobře. Jeden kamarád napsal povídku a honorář za její otištění v prestižním časopisu svěřil mně.“
„A PROČ?!“
„Protože jsem její hlavní postavou, jejím ústředním bodem.“
„AHA!“
Chvíli bylo ticho. Pár chlapů u vedlejšího stolu již házelo čelíčka.
„Počkat! Tady něco nehraje!“ nasupila se Alice. „Tys říkal autor TÉTO povídky! Jak jsi to myslel?“
„Cos tím myslel?“ zeptala se Oxana
„Cos měl na mysli?“ chtěla vědět Helga.
„Nic,“ zůstal v klidu Fanda, „prostě jsem se přeřekl.“
„Aha,“ pochopila Oxana.
„Tak to jo,“ řekla Helga.
„No dobře,“ prohlásila Alice.
„Tak my teda ještě zůstanem,“ prohodila Oxana.
„A dáme si něco ostřejšího!“ navrhla důrazně Alice.
„Jo! Třikrát jahodový koktejl!“ rozhodla Helga.
Snad mi dal ten čurák dost peněz. Takový koktejly, to není za dvě padesát, projelo hlavou Frantovi. Teprve potom si vzpomněl, že jsou jeho finance nevyčerpatelné. Pro Františka to byla první známka skutečnosti, že se trošku nalil.
Vrchní se zastavil u jejich stolu a podal mu sedmého kusana. „Teda mladíku, ty seš kanec,“ pošeptal Františkovi. „Na to, že vypadáš jak debílek, máš kolem sebe pěkný buchty.“
„Musíte mít hodně peněz.“
„A kde na to bereš?“
„Když vám to povím, tak mi buď nebudete věřit, nebo začnete usilovat o to, abyste se stal hlavní postavou povídek.“
Vrchní usoudil, že Franta jako debil nejen vypadá, ale že jím také skutečně je, a tak se odebral zpátky k výčepu.
„Ty, Fando,“ řekla Alice, „nebude ti vadit, když si zakouříme?“
„Nevadí ti cigaretový kouř?“ zeptala se Oxana.
„Můžem si zapálit?“ váhala Helga.
„Jasan.“
„ALE JE TU STRAŠNEJ PRŮSER!“ vykřikly všechny tři. „NEMÁME CIGÁRA!“
„A jaký chcete?“
„Smíme si vybrat?“ tázala se Alice.
„Jasně, že můžete,“ pravil Franta. „A nemusí se mě na to samý ptát každá z vás.“
„TY JSI HODNEJ!“ vypravily ze sebe najednou. „A máš drobný? Tady maj totiž samý sračky, musíme do automatu.“
František vytáhl kovové pade, dvacku a desetikorunu.
„JÉÉÉ, DÍKY.“
Za tři minutky se vrátily zpátky. Fanda zatím dopil sedmé pivo.
„Chtěly jsme Máčka a nebyly,“ řekla Oxana.
„Prej vyprodáno,“ přitakala Helga.
„Fakt na hovno,“ konstatovala Alice.
„Tak jsme si vzaly Lakyny,“ prohlásila Helga.
„Ty taky nejsou špatný,“ pravila Alice.
„Jsou dobrý,“ souhlasila Oxana.
Holky načaly krabičku a milý pan vrchní zatím přinesl osmé pivo pro Františka a tři jahodové koktejly pro dívky.
„Děvčata, nezlobte se, ale je to šílenej průtokáč.“
„Jen se běž vychcat,“ pobídla ho Alice.
„Ale ještě před tím, než půjdeš, Fando,“ řekla Oxana, „tak si, prosím, všichni poslechněte tenhle líbeznej fórek: To vám jednou takhle sedíme u stolu a už máme docela nakoupíno, chápejte – tři koktejly a navrch dvě frisca, no a tak sedíme a kalíme, když tu najednou se kamarádka Naděžda zvedne a podívá: Jdu se vychcat. Potom se na ni podívá kamarádka Jiřina a říká jí: JDI SE VYSRAT, VYCHCANÁ SEŠ DOST! Hahaha!“
„Hahaha!“ zasmály se Alice s Helgou.
„To bylo dobrý,“ konstatoval Franta, „tohle jsem ještě NIKDY neslyšel! A teď se jdu vychcat.“
„Víš co, Fando, JDI SE VYSRAT, VYCHCANEJ SEŠ DOST!“ vykřikla Alice a začala se šklebit.“
„Hihihi!“ chichotaly se Helga s Oxanou.
Fanda se po příchodu na hajzl znovu zakoukal do mušle. Uviděl tvář pisálka Honzíka. „Ty, Jeníku, už mě neser a vysvoboď mě z tohohle marastu. Já už takhle dál nemůžu.“
„Myslel jsem, že máš na víc,“ odcedil pisálek.
„Ale no tak… Přemísti mě, prosím tě, do postele. Ať tady ten účet zůstane holkám. Chacha, ty budou zírat, až uviděj, že jsem se vypařil!“
„Ty bys jim tohle udělal?“
„Prosím tě, ukonči to, vždyť vidíš, že už se i čtenář dost nudí!“
„Tak ještě jeden korbel a jdeš.“
„Ach jo.“
František se trochu pomočil, jak se oklepával, a tak si musel proti své vůli utřít ruce do ručníku. Když vyšel ze dveří, uviděl před sebou mohutná kouřová oblaka.
„Ty vole, teď jsem si dala TAKOVÝHO šluka!“ řekla Oxana.
„MY TAKY!“ nekompromisně souhlasily Alice s Helgou.
„Nechceš taky, Fando, cigáro?“
„Když já po nich bliju.“
„NE! NEVĚŘÍME!“ zapištěly holky.
„Tak mi dejte práska.“
Fanoušek si dal šluka a málem se vyblil na stůl. Na poslední chvíli spolknul z krku se deroucí zvratku. To je ale hajzl, ten Jeníček. Zničí mi žaludek, játra, všechno…
S námahou dolemtal osmé pivko a ještě si ani nestačil říct o deváté, a už stálo před ním. Tak aspoň mě pustí dřív domů, není tak špatnej, jak jsem si myslel. Jakmile si loknul z devátého piva, jeho tělesná schránka se vmžiku rozředila na malé částečky, které zmizely neznámo kam. Holky jen nevěřícně čuměly, zatímco se na ně usmíval lístek s devíti korbely, třemi jahodovými koktejly, šesti kofolami a třemi česnačkami. Franta si zatím v džínách a tričku lehl do postele a spokojeně usínal.

III

Kdysi dávno stihl hrdinný Perseus během jediného dne zabít veleslavnou Medúzu i odporného, bohy prokletého Kaliba. Jak byl po všech těch velkolepých bojích vyčerpaný, klesl uprostřed jednoho amfiteátru k zemi a usnul. Jeho organismus vypověděl službu, ovšem byl tu hodný tatíček Zeus, který jej nenápadně probudil a dodal mu dostatečné množství síly k tomu, aby stihl zachránit Andromedu a osvobodit ji ze spárů mocného Krakena. Vše nakonec dobře dopadlo a hvězdy Persea i Andromedy dodnes září na noční obloze.
Podobným způsobem pomáhá autor těchto stránek ambicióznímu Františkovi a dovoluje si jej nejen včas vzbudit, ale taktéž vyhnat mu z hlavy nepříjemné následky včerejšího bumbání, včetně veškerých fyzických příznaků. Pan docent už o jeho kalení věděl příliš. Po přezrálé úvaze se pisatel rozhodl, že jej nebude více dráždit.
Fanda si vzal sešit, v němž měl zaznamenaný hrubý náčrt vyučovací hodiny. Vložil jej do batohu, zkontroloval, zda má propisovačku, a když se šel vyčůrat, nezapomněl pohlédnout na rozčeřenou hladinu záchodové vody a uctivě poděkovat milému Jeníčkovi. Venku bylo nádherně, ptáčci štěbetali, sluníčko se usmívalo a lidé okolo byli příjemní jak vosina v prdeli. Pan docent již stál před školou, hrdě napřímený jako socha ze starého Řecka.
„Vítám vás, Františku,“ pravil vesele docent a podával Fandovi ruku.
„Dobrý den.“
„Tak jak jste se na dnešní den vyspal? Vypadáte velmi čerstvě a svěže, hehehe…“
„Děkuju,“ odvětil František. „Vyspal jsem se náramně. A víte proč? Protože jsem NIKDE nebyl, netoulal se a šel VELMI brzy spát. Konečně jsem našel smysl OPRAVDOVÉHO života.“
„Tak to vás chválím!“ zahalasil docent. „Já věděl, že je na vás spolehnutí! Dříve jsme se možná v určitých věcech neshodli, ale to nám přeci nebrání, abychom našli společnou cestu za lepšími zítřky v rozviklaném českém školství, že ano?“
„JISTĚ!“ vykřikl František.
Oba se přesunuli do školy, rychle se ohlásili u ředitelky a skrze rozblázněné davy neposedných žáků putovali do třídy. V učebně spatřil Fanoušek bordel neskonalých rozměrů. Všichni MILOUČCÍ ŽÁČCI, jak jim rádoby trefně říkal pan docent, však nejevili ani náznak znepokojení nad nepořádkem a podivným smradem ve třídě. Bylo jim to u prdele jako celé velevážené školství.
Až bude nemalé procento z těchto lidí na vysoké škole, pak teprve každý z nich pozná, v čem spočívá otravnost akademické půdy, pomyslel si Fanda.
Až bude nemalé procento z těchto lidí na vysoké škole, pak teprve každý z nich pozná, v čem spočívá kouzlo a krása hodnotného vysokoblahorodí v podobě akademické půdy, zamyslel se pan docent.
„Tak ticho! Klid!“ zahalasil docent a k umocnění svých slov si pomáhal kultivovaným tleskáním z dob první republiky. „Tady pan Učenlivý dnes povede vaši hodinu historie. Já si sednu dozadu a vše budu bedlivě sledovat. Je to dočasná změna, kterou jistě uvítáte. Věřím, že si s panem Učenlivým budete rozumět, poněvadž je to mladý člověk – pouze o málo starší než vy, hehehe…“
Třída na pana docenta převážně srala. Některé holky vytáhly malá zrcátka a začaly se v nich prohlížet, kluci v zadních lavicích vytasili foukačky z propisovaček a chystali se k velké papírkové bitvě. Jen pár žáčků vepředu uctivě koukalo na Františka a pana docenta, tu a tam se ozvalo slabounké kručení v břiše, neboť oběd se již blížil. Autor si vyhrazuje právo odpoutat se od přílišně naturalistických prvků, dobře si vědom, že každý z nás zažil atmosféru a ovzduší na základních školách, o kterých se mezi intelektuály raději nemluví, protože je to neslušné a do vysokých kultivovaných kruhů tato tematika nepatří.
„Tak, předávám slovo panu Učenlivému,“ konstatoval docent a posadil se dozadu k jedné drsné dívence. Ruch a šramot ve třídě mírně opadl až v momentě, kdy začal Fanda povídat: „Dobrý den. Dneska bychom měli mít na programu třicetiletou válku, a jelikož jde o téma poměrně rozsáhlé a dalo by se o něm hovořit třeba pět i více hodin, začneme hned. Jen mi, prosím, řekněte, kdo dnes chybí?“
„Brázda a Hrubý,“ hrdě podotkla služba. „Asi vyspávají opici.“
Třída se rozchechtala.
„No tak! No tak!“ snažil se třídu usměrnit docent. Holky schovaly zrcátka a kluci prohlásili výsledek papírkové války za nerozhodný.
„S panem docentem často řešíme otázku,“ pravil Fanda, „zda vůbec lze být v historii objektivní. I problematika třicetileté války je názornou ukázkou toho, jak snadno může dojít k překroucení a fádním interpretacím určitých jevů. I když: Co je to vlastně fádní a překroucený?“
Hezký vstup, pomyslel si docent, snad se do toho nezamotá.
„Hele, vole, co to žvaní?“ ozvalo se zašeptání ze zadních lavic.
„Správně!“ vykřikl radostně Fanda. „CO TO VLASTNĚ ŽVANÍM? Je evidentní, že cokoli vám bude učitel dějepisu během hodin předávat, to bude vždycky znamenat snůšku žvanění.“
Docent zpozorněl. Všichni žáci najednou upřeli zrak k Františkovi.
„Ovšem existuje žvanění a žvanění. Neboli – máme dva druhy žvanění. Předně žvanění, které se tváří jako žvanění objektivní a potom žvanění, jež nepramení z ničeho jiného než z nepředstíraného subjektivismu. A takové žvanění vám nyní nabízím já.“
„Ty vole, je zhulenej?“
„Nevim, vole, ale prej mrtě rád chlastá.“
„Ano! Ano!“ přitakal František. „Alkoholismus je jedním ze znaků subjektivismu.“
„Na tom něco je,“ přihlásil se o slovo žák Kalina. „Jestliže si jakožto osmák dám pět piv, dost to pocítím, kdežto objektivně těch mých pět pivek nemůže pivní průmysl vytrhnout.“
„Ale! Ale! To se nám to nějak zvrhává!“ zahuhlal docent. „Přejděme k té třicetileté válce, Františku, přeci si tu nebudeme povídat o pivu. Že chcete, děti, slyšet, jak to bylo s Albrechtem z Valdštejna, že ano?“ podotkl a s neskrývanými nadějemi se rozhlédl po třídě. Žádná kladná odpověď. Kupodivu.
„Já bych si rád povídal o pivu,“ řekl Doubek, jeden z vyhlášených uličníků, a prohmátl si milana.
„Mě spíš zajímá ta debata na téma subjektivní a objektivní,“ přiznal Kalina.
„Děte s pivem i subjektivním a objektivním někam!“ práskla do stolu Vávrová.
„Já chci na žrádlo…“ ozvalo se odněkud z prostředku. Následovalo hlasité říhnutí.
„Pan docent má pravdu,“ bystře tišil debatu Fanda. „Máme určitou náplň a cíl hodiny a to musíme dodržet. Ovšem i já budu povídat za sebe.“
„Čili si nepřečteme, co nám o třicetileté válce píšou v učebnici?“ zhrozila se v první lavici sedící šprtka Zina.
„Ne. Tu učebnici, již používáte, sestavoval tým komunistických soudruhů a je ostudou dnešního školství, že ještě nebyla stažena. Proto budu povídat sám a vycházet z toho, co jsem o třicetileté válce nastudoval během pobytu na pedagogické fakultě.“
„Vidíte, milí žáčci,“ řekl pan docent, „tady František je vzácným drahokamem ve zchátralém a ospalém školství. Nadějný to študák!“
„Ale paní učitelka nám vždycky předčítala z učebnice!“ namítla Zina. „My jsme si to pak opsali a byli jsme všichni spokojeni.“
„Ta vaše spokojenost pramenila z toho, že jste ve skutečnosti nic nedělali,“ řekl Fanoušek.
„Co to je skutečnost?“ optal se Kalina. Fanda tušil, že z něho jednou vyroste filozof-opilec. Společnost, v níž František žil, takové lidi zatraceně potřebovala. Zbavují filozofii přílišné akademičnosti a rádoby noblesního charakteru.
„Skutečností si skutečně nemůžeme být jisti. Ve skutečnosti si nejsme jisti žádnou skutečností,“ moudře prohodil mladý pedagog.
„Když mě tyhle kecy neberou,“ řekl nadějný historik Hrudka. „O dějinách se bavíme s otcem, ale teda takovéhle kydy mi nikdy necpal.“
„Já vám je taky necpu. Ale víte co? Už jsme si toho na úvod řekli až moc. Pojďme k hlavnímu tématu.“
„Konečně!“ vyhrkl Hrudka.
„A budete nám předčítat z učebnice?“ zeptala se Zina. „Paní učitelka nám vždycky…“
„Drž hubu, ty krávo!“ zakřičel na ni Doubek.
„Co urážíš moji holku?!“ zahrozil pěstí Bažant.
„Ty vole, chceš do držky i s tou tvou štětkou?“
„Tak poď, sráči.“
Strhla se bitka, padaly židle a lavice. Nejprve se rubaly dva páry čtrnáctiletých milenců a potom i třetina třídy. Do toho všeho slabě zazvonilo. Konec vyučovací hodiny. Fanda a pan docent si u žáků získali respekt a pozice autorit tím, že včas vypadli ze školy.
„Jak vidíte, máme ještě co dohánět,“ podotkl docent.
Franta se pousmál: „To za vás nebylo, že?“
„Ááále… Taky jsem si občas nechal dát do držky, hahaha!“
Když se pár desítek metrů od školy loučili, byl František šťastný jako už dlouho ne. Vyburcoval třídu k činnosti a pan docent se dnes ve svých názorech změnil k nepoznání.

IV

Když byl Fanda blízko baráku, v němž bydlel, zaslechl za sebou dívčí hlasy.
„TO JE ON!“
„TEN HAJZL, CO NÁS VOKRAD VO PENÍZE!“
„NEJPRVE SI VYPIJE MOŘE PIV A PAK NÁM NECHÁ ÚČET!“
František se otočil a viděl Alici, Helgu a Oxanu, jak kráčí ve stylu krvelačných zbojníků. V ruce držely basebalové pálky a evidentně chtěly Fandovi rozbít držku. Proč se však nepokusit být alespoň na chvíli milým jinochem?
„Ahoj holky! Rád vás vidím! Co potřebujete?“
„Zavři tlamu, notore!“ mocně zařvala Alice.
„Jo. A dej nám prachy!“ přidala se Helga.
„Naval všechno, co jsme za tebe musely platit, ty ochlasto, nebo ti dáme takovou nakládačku, žes to ještě neviděl!“ pištěla Oxana.
Hm, tři pálky, řekl si Fanda. To bych možná zmáknul. Jenže jakmile se proti němu dívčiny rozběhly, kvapem změnil názor a začal zdrhat jako veverka. Prokličkoval se křovinami a hledal uličky, v nichž by se mohl ukrýt.
„Stůj, potvoro!“ lomozily dívenky, které mu byly stále v patách.
„Já toho notorika sejmu!“ křičela Alice.
František přidal do kroku (vzpomněl si na svůj sobotní půlmaratón) a brzy holkám zmizel. Snad už natrvalo. Dostal se k malému domečku, na němž se skvěl nápis VEČERKA. OTEVŘENO DENNĚ OD 7 – 21 HOD. Před baráčkem stál bezdomovec a lemtal zteplalé pivo, které tam musel někdo nechat. Franta po tom sprintu dostal žízeň. Vstoupil do krámku a koupil dvě desítky.
Když vyšel ven, bezďák stál pořád venku. Františka zachvátil dočasný pocit lítosti a podal pánovi jednoho z lahváčů.
„Díky, kámo,“ procedil. „Já ti to votevřu, počkej.“ Vzal Fandovi pivsona a pomocí zbývajících zažloutlých zubů uvolnil zátku. Pak mu podal láhev zpátky a totéž učinil u své. Posadili se na plácek do stínu a chvíli mlčeli. Pak promluvil bezďák: „To mi řekni, co tady takovej mladej študent jako ty vlastně dělá.“ Mohlo mu být kolem pětatřiceti, ale u takovýchto existencí to nikdy úplně nepoznáte.
„Mám žízeň,“ pronesl Fanda a říhnul si. „Pronásledují mě tři holky.“
„Ty krávo, no to kdyby MĚ pronásledovaly tři holky, tak skáču radostí! A ty to říkáš tak utrápeně.“
„Jenže tyhle tři holky maj basebalky.“
„Aha. Tak asi rády sado maso, HIHIHI…“
„Myslím, že ne. Chtěj mně dát akorát regulérně přes držku.“
„Cos jim udělal?“
František vyprávěl o všem, co za posledních dvacet čtyři hodin prožil. Pár minut nato bezdomovec pravil: „Hele, to je dobrý. Takže já jsem vlastně taky jedna z těch slavnejch povídkovejch postav. No to mě poser.“ A pořádně si lokl z láhve. Ani příliš nezapáchal, což Fandu překvapilo.
„Se všema si hraje,“ řekl Franta.
„Jóóó, bůhví, kdo tahá za všechny ty nitky a vodí nás jako loutky. Asi nějaká vyšší síla.“
„Obávám se, že v NAŠEM případě se pouze ukájí jakýsi zkrachovalec.“
Franta si najednou všiml, jak bezdomovec začíná bobtnat, jak veškerá částečka jeho těla se napíná do obrovských rozměrů, jak mu lezou oči z důlků a jak začíná připomínat dobře stavěného sněhuláka.
„Není vám zle?“
Bez odpovědi.
„Pane, co se děje???“
Vtom bezdomovec prasknul - - - - -

Franta sebou trhl a záhy zjistil, že se probudil ve své posteli, oblečený do džínsů a trička, leže na břiše. Z úst mu začala vytékat nahořklá, slabě žlutá tekutina, která se valila po prostěradle a skapávala jemným čůrkem na podlahu. Bylo ráno. V hlavě mírná bolest. Oči oteklé. Fanda zvedl hlavu, a když mu všechno došlo, usmál se, zabořil tvář do nově vytvořeného koláče na polštáři a spokojeně usnul. Dnes na žádnou praxi nepůjde. Průšvih z toho mít nemůže, neboť celé tohle snové divadélko, které se jinak dennodenně odehrává v myslích a životech více než šesti miliard lidí, je pouhou konstrukcí pisálka, jenž se Františkovi takto pomstil, ovšem pouze do té doby, než naposledy udeří do klávesnice a přesune svou povídku na smetiště dějin. Toť vše.


Poznámky k tomuto příspěvku
Mbonita (Občasný) - 26.9.2009 > četlo se mi to fajnově..
Body: 5
<reagovat 
Věza (Občasný) - 27.9.2009 > plus
Body: 4
<reagovat 
opožděné zrcadlo (Občasný) - 15.10.2009 > To je lepší.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter